na Blog.cz

Málem bych zapomněla, ale určitě jste si všimli. Po tak dlouhé neaktivitě. Není to nic převratného, ale jelikož inspirací je mi snad všechno a učitelem já, tak jsem s tím spokojená. Protože když už se nepochválím já, tak kdo? :D Prakticky jsem měla jenom ten zelený pattern jako pozadí, jinak jsem si hrála s brushema a mýma fotkama. Byl tu i propad beznaději, když mě náš znovuprovozuchodný drahý PC po pěti hodinách piplání vypověděl službu, hryzl se a předvedl světlometnou show a lištu nahoře... Snažila jsem se to zachránit, ale nebyla naděje. Ale nenachala jsem ho vyhrát a jelikož to neměla uložené (nešlo to, jak jinak), začala od píky znovu. Mně se teda líbí moc a ty fotky vůbec nejsou špatné, jak se tak dívám. =)

Tohle léto jsem potkala hodně balónů a vždycky to byla jedinečná setkání v moc příjemné dny. Na první fotce nám letěl kus nad domem, Delča totiž začala štěkat, vrčet, a vmžiku byla podemnou, respektive pod houpací lavicí, kde jsem si četla. :D A pak se ozval onen známý zvuk hořáku. Vystrčila hlavu a šla se znovu podívat, ale odvaha jí moc dlouho nevydržela. Ale nasmála jsem se. A mávala si s pasažéry balónu, kteří byli čím dál tím menší a vzdálenější. Více ↓

Tohle jsem nenesla do prezidentského apartmá, nýbrž k nám na stůl v to ráno, kdy u nás spala Eliška. Byly jsme totiž v kině na Coco avant Chanel. =) Úžasný film, skvělá Audrey Tautou, libozvučná francouzština a jedna z žen, která předběhla svou dobu. Alespoň pro mě. ;-)

Včera (ve čtvrtek) večer dávali na kanále Film + tenhle francouzský film s Audrey Tautou a Guillaumem Canetem. Už kvůli nim jsem si ho nechtěla nechat ujít. Tihle dva mě zlákali, ovšem film samotný mě rozhodně nezklamal. Dneska ho reprízovali a já se dívala zase, protože jsem ho prvně nestihla úplně od začátku. Je podle románové předlohy a kupodivu jsem na něj našla docela dost kritiky na CSFD, ale můj osobní názor je, že mě film chytil a rozhodně zahřál. Krásně se na něj kouká, hlavně když venku prší a vy se můžete schoulit na pohovce a nasávat tu francouzskou atmosféru s tak milými průvodci, jakými jsou tři přátelé a prostě jedinečná babička. ;-) Mimochodem hudba je taky moc příjemná.

Tyhle tři písničky jsou teď moje srdcovky v poslouchanosti. ♥ Snad na vás zapůsobí alespoň trošku podobně, jako na mě, když je slyším.

Tenhle rok jsme nikam na dovolenou nejeli, užívali jsme si menších akcí a výletů. Vybrat pár fotek nebylo vůbec lehké, ale vydolovat z hlavy článek by bylo těžší a mnohem delší (věřte mi :D). Dovolím si Vás teď provést střípky prázdnin, které si budu oživovat vždycky, když nebude tolik do smíchu. =)

Vybrala jsem alespoň pár fotek z pěkné exkurze na Palavu, kterou jsme podnikli ke dni země, a hlavně - protože se u nás na gymnáziu konaly "příjmačky".

Počasí nám nakonec přálo, bylo to i z výkladem, takže jsme zase o něco moudřejší, teda, ti co jsme poslouchali. Účastnila se naše třída + 1.A.

Za fotky vděčím Klárce. =)

PS: Vlevo Klárka, uprostřed Terka, Napravo já. Dál už si lamte hlavu sami.

Pěkné jarní odpoledne přeji. V našem menším městečku se téměř slehla zem po Rajci. Včera jsme ho s mamčou sháněly v maloobchodě Hruška, kde jsme už dlouho předlouho nebyly a o jednu starost jsme lehčí. Měli ho tam, ba co víc, k šesti lahvím byla stolní hra zdarma. A tak jsme, jako správné šetřivé hospodyňky a "pouze lidé", ovlivnění reklamou, této výhodné nabídce podlehly. Hra vypadá zajímavě, je tam přehršel otázek ze zvířecí říše. Už se těším, až se dozvím, který suchozemský savec má srdce, vážící 7 až 8 kg, nebo které zvíře má čtyři nosy a zhruba dvě stě dalších....

Hned jak jsem ji rozbalila a stříhala kartičky mě zaujaly ty krásné fotky z lesa. Podle jedné jsem dneska dopoledne vodovkama namalovala (musím se pochválit) celkem pěknou kresbu. Šťastnější jsem o to víc, že jsem si konečně našla čas zase něco namalovat a taky, jak už jsem se zmiňovala, s vodovkami pracuji dost málo. Takže i za to můžete děkovat "chuti patentované přírodou".

(Já budu děkovat i za zvýšení IQ pomocí otázek a rodinnou zábavu.) Mějte fajn sobotu!

*foceno mobilem, zbytek ↓

Dobrý vlahý jarní večer! =) Dneska mám za sebou sprint, převlíkání na tribunách, zhlédnutí listin s takovými "kabrňáky" jako Pětivlasová, apod... promiňtě zveřejňování údajů, podobnost s živými osobami není čistě náhodná, na moc dalších příjmění si už nevzpomínám, ale vím, že tam pod sebou ve skupinách muži byl ještě někdo typu Dohnal a pak Nedohnal, ale už přesně nevím, takže abych do toho nezabředla- TO VŠECHNO POUZE V TĚLOCVIKU! Dále pak písemku z češtiny, angličtiny, němčiny a z ani jedné nejsem moc nadšená. Na to, že jsem se učila, vypadly mi úplné základnosti. Ale co, sluníčko svítí, dneska mi mamulka koupila Elle, kde bylo spoustu zajímavého, za což jí moc děkuju (víte, ona je to úžasná osůbka a ne kvůli tomu, že mi kupuje Elle). Taky jsem telefonovala s Elískem a možná, ale jenom možná pojedu se školou do Francie. Abych nezapomněla, ve čtvrtek 16. 4. jsem úspěšně na jedničku složila státnice z psaní na pc, z čehož mám nesmírnou radost a tímto taky gratuluji všem ostatním složivším přítomným- totiž všem. Horší známka než trojka nebyla. No není to krása?!

A jaká tematická ilustrace by byla lepší než moje variace z výtvarky (15.4.) na téma uvedené v nadpisu. Na paní učitelku to působilo snově, já jsem spokojená, že to tak vyšlo, protože si obvykle s vodovkama moc nerozumím.

PS: Neočekávejte žádné veledílo. :D A foceno je to narychlo mobilem.

Ne, vážně. Všechny Vás srdečně zdravím. Doufám, že jste prožili příjemnou zimu, kdy jste se mohli těšit na ledacos, dárky od Ježíška počínaje a jarem konče. To posledně zmiňované nás navštívilo v plném rozpuku, ať už myslím ty květy kolem (pro někoho pylová sezóna, hepčí) nebo to krásné počasí do okola, které by "mělo" nabíjet energií.

Na mě to zafungovalo celkem dobře, ale vyčerpá teď značně škola. Jako již tradičně čtvrtletí věstí více méně chaos a spoustu práce. Ne, že by jí tenhle rok bylo málo.

Spoustukrát jsem slibovala, že se sem už opravdu dostavím a abych byla upřímná, řeknu dvě věci, nejvíc mě to mrzí kvůli Zorískovi (ostatní SB taky, ale tohle nejvíc, promiňte-srdcovka), protože bůhví co si teď musí myslet a druhá upřímnost, já vážně chtěla. Ale konec předchozího roku a začátek tohohle se událo tolik věcí, za některé jsem pochopitelně ráda, ale u některých ještě , že už jsou pryč a nebo se vyvíjí celkem slibně. Dědečkem v nemocnici počínaje, zánětem s cystama nekonče. Prostě se toho dost sesypalo a do toho "prvák" na gymplu, nástup na střední šel znát.

Moje nynější rozpoložení právě v tuto minutu sestává z více prolínacících se součástí, volně na sebe navazujících a někdy to sklouzne do té lepší svéry, jindy horší, to když začnu přemýšlet nad určitými událostmi. Ale jinak se mám vlastně dobře.

Vždycky mě udivuje, jak po obrovském odloučení vlastně nevím, jak shrnout všechno doposud, o čem jsem neinformovala. Ani totiž nevím, kde jsem vlastně skončila a jsem ráda za to, že mám kde navázat.

Zmíním tedy jen pár událostí posledních dní. Zbytek přijde retrospektivně. V úterý jsem odcházela od milé paní kadeřnice, čistě, čerstě vyžehlená. Ve středu jsme byli díky písemným maturitám na takové dlouhé procházce s naší paní třídní učitelkou a nakonec to dopadlo tak, že "naše" skupina (schizofrenně jsme se totiž rozštěpili asi na čtyři) jako jediná nedošla na původní místo určení. Měli jsme totiž vyjít na Kamenný vrch nedaleko za naším městem, ještě v doprovodu pana učitele. Šli jsme se sextou a část naší třídy čekala "jinde", další část (včetně mě) se rozhodla jet kousek autobusem a odtud potom šlapat na kopec. Zbytek šel s panem učitelem. Ale Dan nás potom začal vést a jak jsme se bohužel všichni posléze shodli, šel pěkně, ale vedl nás špatně, takže šel vlastně pěkně blbě. Ale neočekávejte žádné dramatické zvraty, v poklidu jsme pochodovali do kopečka i z kopečka, pak kolem rybníků a kolem desáté byl rozchod. S holkama s Zdeňkem jsme pak seděli na náměstí a "vymýšleli hlouposti", nasmáli se řádně a potom jsem Elišku a Zděňka doprovodila na oběd a s Elískem se vydala "k vysílači". Nakonec jsem domů došla až nějak o půl třetí, (tomu říkám pozdní oběd) protože jsme k vysílači nešli, nýbrž jsme setrvali na houpací lavečce v asi šest a půl kilometru vzdálených Starovicích (kam už od minulé neděle jezdím pravidelně na kole, obnovuju zvyklosti z prázdnin). Kvůli nedostatku času, problémům a skluzu vůbec jsme měli co probírat. Nakonec jsme se dobře bavili i díky číče, která se k nám přichomýtla. Takové ty jarní tříbarevky. Vzpomněla jsem si na Shreka dvojku, protože se taky tak jako Kocour úžasně posadila a začala se s nohou vytrčenou čistit, už jen chybělo to "tak s tebou kotě, bych si dal říct". Nakonec ji Eliška pojmenovala Čuně, ovšem toto běžně neslýchané nelichotivé jméno jsme opatřili šarmantním, sofistikovaným francouzským přízvukem [šuňééé]. Pak jsme se zamýšlely i nad otázkou vynechání slov, kdy člověk nahrazuje spousty ukazovacími zájmeny sestávajících z no tó, víš né, takový to tó, místo klíčového termínu. Z toho nám taky vyšel hurónský smích po příjezdu pána v autě a Eliščiným: "a houpe se mu tam tá" já dodala že visačka. No prostě pěkné, lehce pubertálně okořeněné odpoledne. (Náhodou se probírala i o hodně hlubší témata, jak my to umíme.)

Ve čtvrtek jsem byla v Břeclavi na vyšetření, ze kterého vyšla moc dobrá zpráva, neboť cysty byly sekundární, způsobené zánětem, takže jsem zatím v pořádku. Taťka se mě taky zeptal, jestli je to nějaká nemoc, že ženské pozorují, co má ta druhá na sobě, protože prý, jak jsem vešla, jedné paní totálně ztuhly rysy a jenom si mě měřila pohledem. Taky jsem si toho všimla. No, asi jsem se pěkně sladila. Každopádně pod touhle taťkovou trefnou otázkou se skrývá složitý myšlenkový proud dnešní doby, který taťka celkem vystihl tou jedinou větou s otazníkem na konci.

Navečer jsem pak byla svědkem nefalšovaného "obtěžování", když za mnou a Delčou (naše fenečka) půl procházky cupital, ano přátelé, co je horší než raťafák? Naddrženej raťafák. A co je horší než Naddrženej raťafák? Naddrženej, vytrvalej raťafák. Pardón, za tyhle silná slova, ale bylo to tak. Pravdě čelem. To si člověk pak moc nemůže vychutnávat tu krajinu vůkol a vůni jarního vánku, když pořád musí dupat, no spíš podupávat a křičet taky moc ne. Zaprvé až tak razantní jsem být nechtěla, upřednostňovala jsem domluvu, navíc kolem všude plno lidí, ale jakmile už jsme procházeli po "Beverly" a on pořád neprojevoval rozum, jenom si zdokonalil sledovací techniku, že vždycky když jsem se otočila, velice nápadně nenápadně se koukal jinam, vzápětí ovšem pokračoval v činnosti. Už mě to dost přestávalo bavit a vymýšlela jsem, jak na něj, razance nerazance. Pak mě ale dostalo auto před domem, u nějž sem procházela. Ozývalo se z něj totiž prostřednictvím rádia takové to, jak se to cpe do ledaskteré písničky, orgastické ách, jak mužské, tak ženské, což vyvolalo na mé tváři znechucený úšklebek, vzápětí následovaný, s vypětím všech sil, zadržovaným smíchem. Na zahradě se totiž vyskytoval pán, který možná okopával nebo co, byl tam plot a já to tam nezkoumala, a schválně taky zavzdechal, pak se ukázalo, že je to ta písnička: zlato, pojď na to, ať to stojí za to.... takže to už jsem se vážně smála, smála smála. Úplně bezmezně spontánně. To "naše zlato" chtělo udělat nejspíš to samé, pořád se plížilo za "sledovaným objektem", ale v půli kopce po mém dupání a procvičení si hlasivek následované průdkým sbíháním za ním opustilo svou roli Macha a vydalo se sprintem pryč. Dál už procházka probíhala klidně.

A včera jsem po dlouhé době s taťkou zase hrála badminton, po rozcvičení se do toho už trochu dostávám, ale pořád mám co dělat. A zítra už budou velikonoce, což mě celkem mrzí, protože i přes to všechno, co už jsem stihla, vlastně ty prázdniny tak nějak zaspávám, obrazně řečeno, protože vstávám tak o půl sedmé- asi deformace ze školy.

Tak krásnou prosluněnou neděli, my pojedeme k prarodičům a pak mi taťka slíbil třicetikilometrovou vyjížďku na kole, tak uvidíme, co z toho bude. Užívejte prázdnin!

PS: Za chyby nebo nesouvislosti v textu se moc omlouvám, psala jsem to "jedním dechem" a teď se mi to nechce číst. Dodatečně to opravím.